Normalizační bezčasí, severní Čechy. Olin se vrací z blázince, kam se dostal kvůli sebepoškozování, k němuž se uchýlil kvůli hrozící základní vojenské službě. Pivo a levná kořalka tečou proudem a vždycky se najde i sklep, ve kterém lze přespat. Olina mu sice nedá a ráno ho vzbudí další den hnusný k pozvracení, ale sám čas člověka naučí, jak ho efektivně zabíjet a přežít… Doba, v níž se vše ponořilo do příslovečné šedi. Doba, v níž se v každém kamarádovi může ukrývat fízl a v níž jsou i večírky hnusné k uzoufání. Snad v žádné jiné jako by neznělo rozumněji ono proklatě české: „Kdo uteče, vyhraje…"

Román Jana Pelce …a bude hůř patří vedle Medorka Petra Placáka k nejsilnějším a zároveň nejbrutálnějším výkřikům mladíků od dětství šikanovaných prodlouženou železnou pěstí dělnické třídy (čti Veřejnou bezpečností a StB) za svou nepřizpůsobivost a prostou touhu žít svůj život. Přes tvrdé odsudky, kterých se mu dostalo od intelektuálů tlejících již více než desítku let pro změnu v exilu, se rázem stal kultovním, generačním textem.

Novodobý beatnik, na rozdíl od amerických předchůdců skutečně bitý establishmentem, se nechal Kerouacem a spol. inspirovat i po formální stránce. Formální stereotypy a postupy absolutně neguje, jeho text je neučesaný, obscénní, plný vulgarit, přitahuje i irituje nánosy hnusu, s nimiž všeobecně hlásaný realismus, vládnoucí po léta povinně české literatuře, rozhodně nepočítal.

Podobně syrový je překvapivě i film Petra Nikolaeva, režiséra, který je ve svých filmech povětšinou snad až příliš uhlazený a konformní. Nepříjemná kamera Diviše Marka (černobílá, 16 mm) nás opravdu přenese v čase a nemá v současném českém filmu svou pečlivou stylizací obdoby. Dobře promíchaný koktejl herců a neherců nemá s nezvykle zvonivými replikami zjevně žádný problém a soundtrack, poskládaný dohromady samotným režisérem, je pro příznivce českého undergroundu doslova rajskou hudbou.

http://www.filmabudehur.cz/