Hlavní hrdinka Mona (Orsolya Török-Illyésová) s maďarsko-rumunskou krví vypráví nebývale příjemnému úředníkovi na sociálce svůj příběh. Chce totiž získat zpět do péče svou malou dcerku. Po dobu „služební cesty" do Anglie ji nechala u své tety jasnovidkyně Rodicy (Oana Pelleaová) a ta výchovu organizačně nezvládla.

Životní eskapády krásné Mony již od prvních minut nabírají zajímavých surreálných kontur a díky narativní mnohoznačnosti se snímek brzy posune ze sféry sociálního realismu do překvapivě příjemné roviny realismu magického. Samozřejmě jen z pohledu diváka, neboť zkušenosti, které Mona získává během své nedobrovolné prostituce v liverpoolském bordelu pojmenovaném Pascalova knihovna, příjemné nejsou. Mizanscéna dýchá zvláště nechutnou atmosférou, která jako kdyby vznikla spojením mléčného baru z Mechanického pomeranče (A Clockwork Orange, 1971) a většiny videoklipů Lady Gaga.

Stylizace nevěstince představuje maximální kontrast se světem na východě, ale i s vytouženým ideálním světem, který západ pro spoustu Východoevropanů stále představuje. Vizuální ztvárnění dále reflektuje dimenzi nekonečné a nezávislé „balkánské" duše. Lidé za staletí uvyklí na „světský" způsob života vyprávějí báchorky a přikrášlují pravdu, aby jednoduše dokázali přežít. Fantaskní sekvence režisér obhajuje zvykem z dětství, kdy si v šedi sídliště představoval „barevnější" realitu. Efektní kamera Andráse Nagyho podporuje surrealistickou bizarnost dramatu, které se raději vyhýbá hlubším morálním komentářům a spíše se soustředí na jednoduchou tragikomičnost každodenního lidského cirkusu.