Druhý celovečerní snímek francouzského režiséra, výtvarníka a scenáristy Sylvaina Chometa navazuje na sympatický a originální retro styl jeho úspěšného animovaného debutu Trio z Belleville (Les triplettes de Belleville, 2003) či krátkometrážního filmu Stará dáma a holubi (La vieille dame et les pigeons, 1998). Oba tituly si ve svých kategoriích vysloužily oscarovou nominaci.

Tentokrát se Chomet ujal scénáře francouzské komediální legendy Jacquese Tatiho (1907-1982). Text, jenž nese řadu autobiografických odkazů, vznikal ve druhé polovině padesátých let a poté ležel ladem ve filmovém archivu. Tati ho psal jako „dopis" dceři Sophii. Zachytil v něm éru padesátých let, kdy nastupující rockové hvězdy vytlačily z pódií kouzelnické mistry. Takový je i osud iluzionisty Tatischeffa (vlastní jméno Jacquese Tatiho), který se z velkého pařížského varieté přesouvá na štace do stále menších městeček. V zapadlé skotské vesnici vidí jeho vystoupení malá Alice. Kouzla ji nadchnou natolik, že se rozhodne sdílet s iluzionistou jeho svět, jenž je v jejích dětských očích skutečně kouzelný. Sylvain Chomet do Tatiho scénáře vnesl - vedle originálních, především výtvarných a animačních nápadů - i svou reflexi Tatiho osobnosti.

Tatiho tvorba je jedním z Chometových inspiračních zdrojů a odkaz na ni najdeme i v Triu z Belleville. V Iluzionistovi se dokonale prolíná Chometův starosvětský přístup k animovanému filmu (důsledně využívá klasickou výtvarnou techniku a digitální technologie mu slouží pouze jako pomocná) s příběhem z padesátých let i s Tatiho vizí kinematografie. Výsledkem je něžně melancholický snímek, který - prakticky beze slov - vypovídá o osudu umělce, o iluzornosti a pomíjivosti jeho práce, jež může jiné činit šťastnými. V původním Tatiho scénáři se iluzionista s dívenkou usadí v Praze. Chomet ovšem Prahu vyměnil za Edinburgh, který se mu pro jeho výtvarné pojetí jevil geograficky vděčnější.