Juhani Aho patří mezi nejvýznamnější finské i obecně skandinávské spisovatele první poloviny 20. století. Mj. i vlivný novinář a první profesionální finský literát se ve své prozaické tvorbě vypořádával s principy realismu. Ve svém díle vycházel z folklóru a specifik života finské společnosti, ale byl schopen se ve výrazu pozdvihnout na úroveň drobnokresby, či prvoplánové sociální kritiky. Román Juha patří mezi jeho nejslavnější díla, tak i proto se dočkal již několika filmových zpracování.

Filmová adaptace v podání Aki Kaurismäkiho je ale v mnoha směrech neortodoxní. V době vyspělé filmové technologie a rozvinutých vyprávěcích postupů se režisér rozhodl natočit film o Juhovi jako němý. Důvodů pro takový přístup může být několik. Jednak jde zjevně o pokorný hold průkopníkům kinematografie, mj. i proto že v době němého filmu byl román Juha prvně publikován (1911). Dá se také usuzovat, že Kaurismäki se po svém snaží vypořádat s kanonickým dílem finské literatury a kultury obecně, třeba i tím, že se vzdá jednoho z nejvýraznějších prostředků filmového realismu, tj. slova. Nemluvě o evidentním kontrastu mezi úrovní používané filmové techniky a napodobovanými postupy snímání a vyprávění němého filmu.

Sám příběh je takřka standardní schematickou moralitou, příznačnou pro velkou řadu děl éry před vynálezem filmového zvuku (v této souvislosti lze uvést Erotikon Gustava Machatého). Juha s manželkou Marjou žijí spokojeně na svém venkovském statku, většinu času pracují na poli, jehož produkty pak prodávají na trzích. Vše změní porucha automobilu, kvůli níž musí v domku manželů nechtěně strávit dva dny světák Shemeikka. Je úplně jiný než Juha, není tak opotřebovaný životem a hlavně zná velký svět. Semínko rozvratu je zaseto a naše hrdiny čeká těžká zkouška charakteru a vztahu.

Juha je film, který v Kaurismäkiho filmografii vyčnívá z několika důvodů. Například do krajnosti dovedenou tendencí minimalizovat verbální projev. Navíc je zde zřetelně deklarován cinefilní status Kaurismäkiho tvorby. Místo letmých odkazů na tvorbu Roberta Bressona či hollywoodských klasiků je zde bez jinotajů vyjádřen laskavý vztah k umění pohyblivého obrazu.