Zatímco jedna dívka opouští ložnici, druhá do ní vchází se svým klientem. „Jsem tak unavená“, prohodí s lehkým úsměvem. A unavený, zdá se, je i celý tento „dům lásky“, v němž se zrcadlí společenské proměny na přelomu devatenáctého a dvacátého století.

Bertrand Bonello vyšel ve svém filmu Nevěstinec z práce francouzské historičky a filosofky Laure Adler (Les maisons closes 1830-1930), z něhož mohl čerpat skutečné příběhy o tehdejších prostitutkách, o jejich klientech a o fungování těchto domů, které byly zároveň společenským místem. Místem, které bylo něčím jako pánský klub a zároveň mikrosvětem skupiny žen, které měly své vlastní touhy a představy o životě.

Bonellův film není „pouhou“ historickou rekonstrukcí a jde za „vnější“ svědectví o prostituci, jaké zprostředkovává dobové malířství a literatura, pro které byla prostitutka především předmětem mužské fantazie. Herečky, které Bonello obsadil, působí i ve svých historických kostýmech a účesech skutečně a aktuálně.

Děj se až na drobné výjimky odehrává striktně v samotném domě, ale Bonello jej rafinovaně dělí na tři části, v nichž se odvíjejí různé úrovně příběhu. Je tu salón, kde se soustředí „společenský život“, samotné ložnice a úplně nahoře, kam sahá denní světlo, se odehrává obyčejný život, kde se ženy sházejí k jídlu, odpočívají a věnují se svým dětem.

Erotické scény nejsou ve filmu pojaty explicitně, ale jako hry a nebo fetišizované představy, v nichž někdy přebírá kontrolu muž, jindy žena. Napříč těmito prostředími se odvíjejí příběhy jednotlivých dívek, které na sebe navazují a vzájemně se propojují. Několik silných příběhových linií splétá Bonello pomocí flash-backů, paralelní montáží i ryze vizuálních postupů, jako jsou odrazy v zrcadlech či split screeny.

Naděje na odchod jedné dívky tak například střídá nemoc druhé. Všechny drobné i větší zvraty rámují jak vnější okolnosti, které hrozí, že veřejné domy budou zakázány, tak enigmatická a krutá událost, která se přihodí přímo v jedné z ložnic. V postavě prostitutky, kterou její zákazník natrvalo „znetvoří“, se Bonello inspiroval v románu Viktora Huga Muž, který se směje.

Tíhu nenaplněných přání spojenou s údělem plnit představy druhých, Bonello podpořil hudební stopou, v níž dal přednost před dobovou muzikou černošským soulovým skladbám z šedesátých let.

web: en.unifrance.org/movie/31838/house-of-tolerance