Vyšší princip Jiřího Krejčíka stál spolu s Weissovým filmem Romeo, Julie a tma (1959) v naší kinematografii u zrodu toho, co se v literatuře charakterizuje jako druhá vlna válečné prózy. Po letech schematizmu a zplošťujícího heroického patosu se na konci 50. let dostala pozvolna ke slovu díla, jež téma války zkomornila a v nichž hrdinství těch, kteří se postavili na odpor zlu a nacistické krutosti, už nebylo na první pohled tolik zjevné. Krejčík přitom sáhl po jedné z těsně poválečných povídek Jana Drdy, jejíž kratičký text spolu s autorem výrazně dotvořil. Ve filmové verzi stejnojmenné povídky tak není veškerá pozornost upřena pouze na neokázale statečné gesto staromládeneckého latináře, ale významnými se stávají i postoje studentů, pedagogů gymnázia a také celého maloměsta, všech těch, kteří jsou v čase heydrichiády vystaveni nemilosrdnému teroru. Vedle tlumeného holdu lidské odvaze zde Krejčík poprvé od konce války ukázal, co zmůže všudypřítomný strach, a také zrušil falešnou iluzi o jednotě národa semknutého v boji s nepřítelem. Svůj film přitom postavil nejen na emotivně působivých hereckých výkonech, ale rovněž na výsostném režijním umění. Jeho střízlivě vedené líčení se každou chvíli nepozorovaně překlání do polohy jitřivé citovosti, vyvolávající již v několika diváckých generacích spontánní pohnutí. (oficiální text distributora)